Listopad 2016

Srdce z kovu?

25. listopadu 2016 v 13:13 | RS |  Osobní rozvoj
Už jste někdy v životě potkali člověka, o kterém jste si řekli: ten má srdce ze železa.? Určitě ano, každý takové lidi potkává, častěji, než si dokáže připustit. I já jsem takové lidi potkala.
Ale co nám dává právo je odsoudit? Co nám dává právo dát jim nějakou nálepku? Ten je dobrý, ten špatný, ten takový a ten makový…Jsme snad s tím člověkem po celý jeho život, každou vteřinou? Jdeme snad jeho životem za něho v jeho botách, abychom ho mohli soudit?
Víme snad, kdo mu jak ublížil? Víme, jak se dotyčný cítil?
Jediný člověk, se kterým jsme každou vteřinu jeho života, se na nás dívá každé ráno do zrcadla. A i tak, kdo nám dává právo soudit sebe? A z čeho vychází naše soudy? Z nějakých nalinkovaných pravidel, které nám určilo okolí, nebo které jsme si určili sami? A jak můžeme vědět, že ty pravidla a linky jsou správné? Máme právo soudit sami sebe? Máme právo soudit kohokoli jiného?
Známe opravdu dobře alespoň sami sebe? A jsme to my, nebo postavička, která se nechala nějak utvořit okolím? Jak máme najít své vlastní a skutečné já? Proč ubližujeme sami sobě, proč se nemáme rádi takoví, jací jsme?
Myslím, že je nutné podívat se do svého nitra. Najít své skutečné já. Nesoudit se za cokoli, co cítíme. Přijímat se takoví, jací jsme. Je špatné nenávidět někoho, kdo nám ublížil, nebo cítit touhu se mu pomstít? Je potřeba se učit přijímat všechny své stránky, umět si přiznat i své temné stránky a odpustit si. Protože dokud neodpustíme sami sobě, nedokážeme odpustit ani ostatním.
Jak můžeme milovat ostatní, když neumíme milovat sami sebe? Když nesneseme být sami se svými myšlenkami, bez jakéhokoli rozptylování zvenčí.
Podle čeho se posuzuje bohatství? A co když je ten poslední bezdomovec pod mostem, který je šťastný, protože na nebi vyšli hvězdy, bohatší než nějaký milionář ve svém honosném sídle, který jen přemýšlí o tom, kdo ho chce okrást a jak mít ještě víc peněz?
Už v neděli bude první adventní neděle, ale jaký největší a nejvzácnější dar si můžeme dát? A kdo nám ho může dát? Největší dar, který můžeme dát sobě a zároveň ostatním, je odpustit sami sobě a mít rádi sebe se vším, co k nám patří.
Jsem na cestě ke svému největšímu daru a přeji všem, aby i oni našli svou cestu ke svému daru. Protože cesta je cíl.
Hodně lidí, tenhle článek nejspíš nepochopí a řekne si: co to je za blábol?, ale to nevadí, i to je v pořádku. Asi ještě nejsou připraveni tento článek pochopit.

Můj sen

11. listopadu 2016 v 13:26 | RS |  Ostatní
Je příjemné teplo. Mé uši slyší nádherný zpěv ptáků a šumění moře. Lehounký teplý vánek hladí mé krásné a zdravé tělo a pohupuje houpací sítí zavěšenou na statné a urostlé palmě. K mým uším doléhá smích dětí hrajících si v teplém, jemném písku. Jsou to moje děti. Rozesmál je nádherný, velký a barevný motýl, který jim usedl na jejich hrad z písku. Užívám si tento moment plný štěstí a radosti. Pomalu otvírám oči. Vidím svvé rozesmáté děti s motýlem, pláž a klidné, čisté moře zbarvené do modra obklopující bílou písčitou pláž za níž je náderný porost tvořený tropickými palmamy. Orchideje zde rostou ve všech barvách světa a slétají se k nim motýli.
Noci trávíme v bungalovu postaveném nad modrým průzračným mořem a spolu s mým budoucím manželem hledíme na noční oblohu plnou hvězd. A každá ta hvězda svítí pro nás a naše štěstí.
Vstáváme s přítelem z houpací sítě, jdeme pro děti a s nimi usedáme pod palmy k nízkému stolku v písku, na kterém nás vítá k obědu svou vůní grilovaná ryba a čerstvé ovoce. K jídlu popíjíme nealkoholické mojito a odpočíváme v písku. S přítelem se chytáme za ruce a společně dotančímeaž k moři, kde očistíme svá těla od písku. Děti se smějí a cákají po sobě tu průzračnou slanou vodu.
Svá těla necháváme uschnout při procházce po pláži v přijemně teplém bílém písku. Na houpací síti na mě už čekají lehounké bílé šaty z květované krajky, oblékám si je přes bílé bikyny na své opálené tělo. Dcerka má stejné krajkované šaty jako já a přítel se synem si oblékají bílé košile i lehounké bílé kalhoty. Ruku v ruce i s dětmi jdeme pískem k bílé bráně zdobené květy orchideí v bílé barvě. Na květech sedí spoustu motýlů a vítají nás máváním svými barevnými křídly.
Pod touto přenádhernou branou si říkáme své ano, motýli rázem vzlétají, vyměňujeme si své prstýnky a novomanželský polibek.
Poté jdeeme po pláži až k připravenému balonu, do jehož košíku nastupujeme a necháváme se vynést do výšky, aby jsme viděli tu nádheru z ptačí perspektivy. Okouzleni tou krásou oznamujeme všem dětem, že na vánoce dostanou malého sourozence. Všichni jsme zcela šťastní a usmíváme se.

Tuto krásnou dovolenou nám umožnilo moje úspěšné podnikání v oblasti infoproduktů i prodeeji dekoračních předmětů, které vyrábí ženy, jež zažili domácí násilí a tato tvorba jim pomáhá k odreagování i lepší finanční situaci. Obchody jdou výborně a má organizace, sloužící jako prevence a osvěta domácího násilí pomáhá spoustě osob k lepším zítřkům.

Vždy, když potřebuji načerpat novou inspiraci a energii, odjíždím se svými milovanými do cizích krajů, ať už jsou kdekoli a poznáváme cizí kraje, přírodu i zvyky.

Sebepoškozování

8. listopadu 2016 v 14:03 | RS |  Osobní rozvoj
Ty víš, kdo má tenhle problém? Nebo ho máš sám či sama? Možná ti je patnáct, možná třicet let, nebo něco mezi tím. Je jedno, kolik ti je let, jestli jsi ženou či mužem, chudý či bohatý, velký, malý, tlustý, tenký… Jen ty víš, že uvnitř masky tvořené úsměvem a zdáním silného človíčka, je ustrašený a nešťastný tvoreček, co nenávidí sám sebe a za svou nenávist k sobě se trestá. Okolí si o tobě myslí, že jsi silný a vše zvládáš, ale jen a pouze ty víš, že to tak není.
Ty rány uvnitř tvé duše, které schováváš pod maskou z úsměvů, jsou příliš těžké. Tíží tě a táhnou pod hladinu a ještě níž, topí tě na dně v blátě. A když si potřebuješ ulevit, potřebuješ se alespoň trochu nadechnout, znáš řešení. Je ti důvěrně známé. Víš, že to uděláš zase, dříve či později. Abys mohl nebo mohla dál nosit svou masku. Je jedno, jakým způsobem to děláš. Možná si bereš žiletku, cigaretu, projímadlo, možná kladívko. Už máš připraveno své náčiní a jediné, na co dokážeš myslet, je úleva, která po tom přijde. Možná to děláš kvůli bolesti, abys cítil alespoň něco, možná kvůli krvi, která odnáší tu bolest, co v sobě schováváš. Bereš do ruky žiletku (nebo jinou pomůcku) a řežeš. Jeden řez. Krůpěj krve na tvé paži se zvětšuje a stéká dolů. Ale to ti nestačí. Druhý řez, třetí, čtvrtý… Dokud ti není lépe. Nakonec přichází úleva. Konečně. Díváš se na svou poraněnou kůži, výčitky svědomí. A hned ti je zase hůř. A co teď? Nasadit masku, uklidit po sobě a vzít si oblečení s dlouhými rukávy, ať si nikdo ničeho nevšimne.
Jizvy na tvé kůži ukazují jizvy, které jsou skryty ve tvé duši. Jen zachovat masku, jizvy schovat, snad si nikdo nevšimne.
Když si uvědomíš, že se z té úlevy stala věc, bez které už nemůžeš žít, která je tvou součástí, je dost možná už pozdě požádat o pomoc, protože ve snaze dosáhnout úlevy jsi moc přitlačil na žiletku, prořízl si tepnu, teplý proud tvé krve stéká na zem a život v tobě pomalu odchází. Už vidíš černého anděla, co pro tebe přichází, máš se jím stát také a chodit pro duše sebevrahů. Byl s nimi, když jejich duše opouští tělo, jejich život vyhasíná příliš brzy. Jejich duše nenalezne klidu, protože na zemi nesplnili svůj úkol.
Pokud i ty jsi chycený či chycená v bludném kruhu sebeubližování, prosím, řekni si o pomoc dříve, než z tebe bude černý anděl. Řekni o svém problému svému učiteli, rodiči, příteli či přítelkyni. Zavolej na některou z Linek důvěry, kontaktuj psychologa, jdi do nemocnice a řekni o svém problému nějakému lékaři či sestřičce a nech si pomoci. Prvním krokem ke tvé svobodě je přiznat si problém. Klidně napiš i tady pod článek, uleví se ti už jen tím, že si svůj problém přiznáš a řekneš ho "nahlas".
Neboj se, jsem s tebou.
TYjsi důležitý, jsi nejdůležitější člověk ve tvém životě, kterého máš, neubližuj si!!!
Pravděpodobně se nenávidíš, ale to nevadí. I to se dá změnit. I ty se můžeš mít rád/a. Ale jak najít cestu k tomu, mít se o něco radši? Pomoci ti může i tato kniha:

pro muže


a pro ženy